„Že příšery neexistují?“

Dostáváte také od dětí takové otázky?

„Mami, existují příšery?“

„Mami, existují duchové?“

„A existují čerti?“

Jak jste na tom při odpovídání?

Láká vás to pomyšlení nebo vám dokonce funguje postrach, že si pro zlobivé dítě přijde čert, a zklidní se i ty nejživější děti?

Za mě jednoznačně NEexistují (i když v té lidské podobě je člověk bohužel občas potká, naštěstí potká i ty andělské bytosti, ale o nich teď řeč není).

Čerti jsou zkrátka převlečení lidé a různé příšery si lidé vymysleli. A dětem to říkám odjakživa. Ano, i Mikuláš a Anděl, které potkáme 5. 12. jsou převlečení lidé. Protože logicky, když je čert převlečený člověk, bude to asi i Mikuláš. Tahle „lež“ ohledně Mikuláše mi prostě nejde.

Nemyslím si, že tím ztrácí nádech příjemného těšení a tajemna, který si určitě každý z nás z dětství pamatujeme.

Prostě jen nechci strašit děti. Ani čertem, ani jinou příšerou, ani ničím jiným.

Strašení se mi jednoduše příčí.

Já se i těm akcím plných čertů vyhýbám. Trhá mi srdce pohled na vystrašené a opravdově ubrečené děti a to každého věku.

Nedělá mi dobře slyšet, že když děti nebudou hodné, odnese si je čert. V celém těle cítím to vyděšení dětí, když přemýšlí, co když se to fakt stane?

Jak pak se těmto dětem daří tuto pochybnost rozptýlit? A dokážeme to vůbec zjistit, že mají strach, když od nás dospělých slyší: „ale prosím Tě, neboj se, to nic není…“

Co může prožívat dítě, které má opravdu strach a rodiče jeho strach nepřijmou?

Možná je tato tradice tak silně zakořeněná v každém z nás, že si to nedokážeme představit jinak. A tak jako už tolikrát mě i u tohoto tématu „čertů“ napadá:

zkusili jste se na celý ten humbuk strašení podívat z 90 cm? Očima dětí?

Co vidíte? Neláká to náhodou trochu více vás než dítě? Myslíte, že si dítě vybere dobrovolně jít někam, kde pociťuje strach?

Nemyslím. A tak to nedělám. Vážím si toho, když mi moje dcera řekne, že nechce jít v den Halloweenu do školky, protože se masek dětí bojí.

Nesnižuji její pocity, neříkám jí, že se přece není čeho bát. ONA SE BOJÍ. A já to přijímám.

Ptám se dětí, zda se chtějí jít podívat na čerty. A zatím si vždycky vybraly běžné odpoledne doma, zatímco se na náměstí prohání všichni čerti z okolí.

Zkrátka si myslím, že se děti nepotřebují strašit. Ona ta poslušnost ze strachu je stejně pomíjivá.

A možná přijde čas, kdy se budou chtít jít podívat. Poslouchám potřeby svých dětí  a vím, že letos zatím ještě ten čas nenastal. Jejich vnímání je v tomto tématu pro mě více, než má zvědavost.

A pokud to cítíte stejně a možná ještě váháte, zda zítra čerta pozvat nebo ne, mám jeden tip:

ZEPTEJTE SE SVÝCH DĚTÍ.  NASLOUCHEJTE JEJICH POTŘEBÁM. VĚŘTE JEJICH STRACHU.

A vy sami se nebojte říct, že to tak letos nechcete. Protože, když přijmete pocity svých dětí, jejich srdce vám zůstanou otevřená…

 

 

 

 

 

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.