Poděkuj, popros, omluv se…

Asi známe všichni podobné situace:

Dítě něco dostane. A teď všichni čekají, že poděkuje. Máma znervózní a začne jemně do dítěte šťouchat…“no tak, ještě kouzelné slovíčko…noo….neumíš poděkovat?“

Zrovna teď vám na tom záleží, ale ono to zrovna nepřichází.

Přejete si, aby umělo vaše dítě používat  „kouzelná slovíčka“ samo od sebe? Přiznám se, že já ano. Líbí se mi, co vyjadřují, cítím z nich respekt, uznání, všímavost. A přeji si, aby se staly přirozenou součástí našich vět.

DĚKUJI, PROSÍM, PROMIŇ

Slova jsou opravdu v jistém slova smyslu kouzelná. A nejen tyto tři. Slova zhmotňují naše myšlenky a naše myšlenky tvoří náš svět.

Není tedy jedno, jak mluví naše děti. A proto není ani jedno, jak mluvíme my…neříkám to poprvé, ale děti odrážejí naše chování.

A tak místo pošťuchování typu „no tak, omluv se…“ na to jdu jinak.

Protože k dětem chovám stejný respekt, jako k dospělým, jde mi  to přirozeně. Jsou to přeci také lidé a je jedno, jestli jim jsou čtyři roky nebo čtyřicet.

A proto:

 1. Umím poprosit

Je mi nepříjemné poslouchat rozkazy. Naopak ráda vyhovím někomu, kdo mě o to požádá.

Máme to společné? Troufnu si odhadnout, že ano. A proč by to děti měly mít jinak? Myslím, že to máme společné téměř všichni.

Kolikrát nejde o to, co říkáme, ale JAK to říkáme. Komunikace je opravdu klíčová.

Pokud si tedy lámete hlavu, jak „donutit“ vaše dítě o něco hezky požádat, jak ho naučit používat slovo prosím, zkuste se zamyslet nad tím, jak s ním mluvíte vy.

Dejte PROSÍM do vašich požadavků směrem k dětem. Vím, že když to uslyší od vás, začnou to taky používat.

Samozřejmě, že to nezafunguje stoprocentně. Proto používám ještě jednu věc – popíši, že mi to vadí. Nevyčítám dítěti, že není schopno ani poprosit. To by se pak jednoduše mohlo stát, že to bude brát jako další kritiku. Jen prostě popíšu svoje pocity:

„Víš, mě se nelíbí, když mi někdo rozkazuje. A přesně takhle na mě teď působí tvůj požadavek, mnohem radši někomu pomůžu, když mě o to poprosí. Cítím se pak lépe.“

2. Nezapomínám poděkovat

Možná je to pro vás maličkost. Anebo vás možná nenapadlo poděkovat malému dítěti. Ale pokud přijmeme ten fakt, že i to nejmenší dítě je plnohodnotný člověk, stejně jako já či kdokoliv jiný, změní se nám úhel pohledu. A to co považujeme za samozřejmé v komunikaci s druhými, přeneseme i do komunikace s dětmi.

A pak zjistíme, že je spoustu situací, za které dospělému poděkujeme, ale u dětí nás to ani nenapadne.

Děkujte ale upřímně. Ne proto, že by se mělo, ne za účelem mírné manipulace, aby to dítě udělalo i příště. Dítě vycítí záměr.

Udělalo vám něco radost? Ušetřilo vám dítě práci, námahu? Jste prostě jen tak rádi za to, co se stalo?

Řekněte to, dejte mu najevo, že si všímáte toho, co dělá. Podporujte jeho všímavost tím, že začnete věci říkat nahlas:

„díky, že jste dneska zvládly tak rychle uklidit nádobí, už je hodně hodin a potřebuji rychle udělat večeři a tohle mi fakt pomohlo.“

„děkuji, že jsi mi to podal, opravdu mi to ušetřilo cestu do pokojíku.“

„všimla jsem si, že jsi dneska pomohla bráškovi s oblékáním. Moc děkuji, rychleji jsme zvládli ráno odejít a pak jsem nemusela tolik spěchat.“

Všímejte si běžných situacích, žádejte děti o pomoc a následně děkujte. A věřím, že až příště budete stát třeba u doktora, kde dostanou obrázek, nebudete je muset šťouchat do zad.

3. Omlouvám se

Když šlápnu vedle, něco se mi nepovede nebo i s odstupem času vidím, že jsem třeba nebyla úplně spravedlivá, omluvím se.

„Promiň, úplně se mi to nepovedlo. Příště to udělám jinak.“

Je to úleva pro dítě i pro mě. Je hřejivé slyšet: „v pohodě, mami, to se stane.“

A co tím dětem ukazujeme?

Že se mýlíme úplně každý. Že není špatné to přiznat. A pokud jsem někomu svým chováním ublížila, je důležité se omluvit.

Omlouvám se dětem opravdu od narození. Neříkám si, že jsou na to přece malé. Pokud vím, že jsem v něčem přestřelila, řeknu to a nestydím se omluvit.

Děti potřebují vědět, že dělat chyby je v pořádku. Že nedokonalost je v pořádku a omyl je krok na cestě k úspěchu.

A kdyby přece jenom jste to „děkuji, prosím či promiň“ stále od svých dětí neslyšeli, nestyďte se za to. Většinou je to náš stud, co si asi řeknou lidi, že moje dítě ani neumí poděkovat nebo se omluvit?!

Vysvětlete dětem pravý důvod používání těch hřejivých slov , běžte sami příkladem a nechte to na něm. Ono to dřív nebo později přijde. Jako všechno i toto má svůj čas…

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.