Jsi královna nebo služka?

Byla jsem na jedné zajímavé přednášce speciálního pedagoga Mgr. J. Haldy. A tam zazněla jedna věc, která mnou silně zarezonovala:

„Muži chtějí královnu a královna nikomu neposluhuje.“

A já se v duchu usmála. Myslím si totiž, že tohle vůči mužům zvládám. Ale jak je to směrem k dětem?

Proto toto téma tady otevírám. Protože královna neposluhuje ani dětem.

Ovšem ani mě se „období sloužení“ úplně nevyhnulo. S prvním dítětem jsem ještě nevěděla, že tímto posluhováním mu beru pocit být užitečný.

A že tento pocit je pro jejich sociální vývoj důležitý. Stejně tak pocit bezpodmínečného přijetí, který děti potřebují, souvisí třeba i s tím, že dostane příležitost něco udělat.

DĚTI MUSÍ MÍT POCIT, ŽE JEJICH EXISTENCE MÁ SMYSL

A tak jsem třeba každý večer uklízela hračky až poté, co dcerka usnula, protože je to přece rychlejší než chtít po dítěti, ať si své hračky uklidí samo.

Postupně ale ke mně přicházely informace o tom, jak moc je důležitá sebeobsluha dětí (o tom vám napíšu příště) anebo o tom, proč by dítě již ve 3 letech mělo mít 3–5 povinností.

I když to bylo na začátku časově náročnější, začali jsme hračky uklízet dohromady. Dnes už se z této povinnosti stal jeden z našich všedních rituálů. Sice jsme opět na začátku s mladším dítětem, které je právě v období, kdy uklízení hraček je časově hodně náročná aktivita (protože již vyrostlo z věku, kdy to byla zábava), ale já vím, že když dnes vytrvám, tak se mi vše za pár měsíců „vrátí“.

Stejně tak vnímám, že každý máme v rámci domácnosti své povinnosti. Když jsme bydleli v bytě a bez dětí, dělili jsme se o úklid společně s mužem. Když je dům, je to trochu jiné a je za mě v pořádku, že přebírám na svá bedra vnitřní úklid a muž ten venkovní. Ale už jsou do svých povinností vtaženy i děti.

A tak naše děti uklízí třeba myčku. Je to jejich výhradní povinnost a v opravdu výjimečných případech to vezmu za ně. Takže šlo všechno nádobí do dolních šuplíků, aby mohli uklidit veškeré talíře, hrníčky, hrnce a skleničky. A jelikož myčku vyklízejí už nějakou dobu, není to pro ně taková zábava, jak ze začátku. A já mám tak aspoň skvělou příležitost jim vysvětlit svůj pohled na věc: máma není doma od toho, aby dělala všechno. I ona potřebuje pomoct. Třeba kvůli tomu, aby si s nimi mohla hrát. Nebo si jen tak sednout. Opravdu jim to říkám. Chci, aby to věděli.

Ano, vařím, peru, uklízím. Ale nesloužím. Starám se o domácnost, aby se nám doma hezky žilo. Nám všem. A aby doma bylo dobře i mě, potřebuji pomoct. A říct si o pomoc je v pořádku. Proto na otázku: „Chceš s něčím pomoct?“ neodpovídám: „Ne, díky.“ Ale požádám o pomoc třeba s úklidem koupelny. Protože když tu koupelnu někdo umyje za mě, budu mít pak čas si s dětmi jen tak sednout a hrát si.

A protože jsme to my, rodiče, kteří jsou pro dítě vzorem a ony přebírají naše vzorce chování, je pro mě důležité:

  • své dceři ukazovat, že žena není od toho, aby dělala služku. Má své povinnosti v domácnosti, to nepopírám, ale pro mě to neznamená to, že dělá vše. A neznamená to pro mě dokonce ani to, že muž třeba nemůže uklidit nádobí. Nebo nachystat večeři. Nebo si dokonce vyžehlit! A taky jí chci ukazovat, že není slabost si o pomoct říkat. A proto říkám nahlas třeba věty typu: „Prosím, můžete mi pomoct? Já jsem opravdu unavená.“
  • svému synovi ukazovat, že žena není služka. Že pomoct ženě třeba právě v domácnosti neznamená ztrátu mužství. Naopak. A tak po něm třeba to pyžamo, které ráno nechal válet v obýváku, neuklidím a počkám do odpoledne, až se vrátí ze školky. A jemně mu to připomenu se slovy: „Tome, vidím, že sis zapomněl ráno uklidit pyžamo, prosím napravíš to?“. Úklid pyžama je totiž jedna z jeho pár povinností v jeho necelých 3 letech.

Zrovna dneska si Tom řekl při uspávání o pití. Známe to určitě každý – jakmile si dítě lehne do postele, přichází ta největší žízeň. Proto bereme vodu sebou do ložnice. Dnes ale ta žízeň byla obzvlášť velká a všechnu vodu vypil. A když přišla očekávaná věta „já chci ještě pít“, zůstala jsem ležet a odpověděla jsem: „Dobře, tak si vezmi ten prázdný hrníček a v koupelně si natoč další vodu“.

NECHME DĚTI DĚLAT VŠECHNY ČINNOSTI, KTERÉ DOKÁŽÍ.

Jsem pyšná, když vidím své děti vstávat od stolu a odnášet si po sobě nádobí po každém jídle. Ano, zvládne to i dvouleté dítě.

Toto mnohdy nezvládnou ani někteří dospělí. A tak mě napadá, jak je možné, že dospělý chlap vstane od stolu a nechá vše tak, jak bylo? Nedopité kafe, talířek od snídaně, příbor. Byla to jeho maminka, která za něj to nádobí vždy sklidila? A kdo přebral štafetu po jeho mamince? Jeho manželka?

Ne, já nechci, aby si můj syn vybral jednou služku. Přeji si, aby měl vedle sebe královnu. A stejně tak si přeji, aby má dcera jednou nikomu nesloužila. A tak se v první řadě musím snažit, abych tou královnou byla já, jejich máma.

Ať se nám to daří!

 

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.