Jak si ulehčit návrat do práce po mateřské dovolené….6 tipů od Lucie Kolaříkové

Otevřela se mi další etapa mého mateřství. Ze těch více než 6 let, kdy jsem v roli mámy, je to už několikátá etapa, u které jsem absolutně nedokázala předvídat, jak mi v ní bude.

A zatím je to velká směs často protichůdných pocitů, a tak trpělivě čekám, až si to v životě všechno hezky sedne, abych mohla říci, jak mi v tom vlastně je.

A o co se vůbec jedná? Jde o nástup zpátky do pracovního poměru po mateřské dovolené.

Vracím se po třech letech, ve kterých jsem se plně ladila na své děti. A přesto, že to byla již druhá mateřská, tak teprve po narození druhého miminka jsem plně přijala svou roli mámy.

Jak se můžete dočíst v mém příběhu, po narození prvního miminka byl odchod do práce poměrně rychlý. Stále jsem hledala seberealizaci a práce bylo to, co mě naplňovalo. Nicméně s příchodem druhého dítěte se odehrálo spoustu věcí a já se plně soustředila na to být jen máma, nepotřebovala jsem hledat realizaci mimo domov a bylo mi v tom dobře.

A najednou těch pár let uteklo a já stojím zase ve výtahu a jedu do kanceláře…

Je fajn mít zase důvod se hezky obléct, namalovat, dát si oběd s kolegy a povídat si s lidmi, kteří vám stále neskáčou do řeči (na rozdíl od dětí:). Ale je taky těžké ráno odcházet od natahujících se rukou, které prosí, že se chtějí ještě pomazlit anebo vzpomínat na to, že ještě včera jste se mohli klidně vrátit po snídani do postele a přečíst si pohádek, kolik jste chtěli.

Není to o tom, jakou práci děláte. Alespoň v mém případě. Protože já si nemůžu stěžovat. Jde o to, co to způsobuje uvnitř. A já to zatím pozoruji.

Vidím, kolik maminek se vrací po dlouhé rodičovské do práce, poslouchám příběhy svých známých a kamarádek, a tak vím, že to není náročné období jen pro mě. Že nás je víc, kdo máme chuť se každé ráno schoulit ke svým dětem a nevylézat. Že zapomínáme na všechny ty dny, ve kterých jsme se alespoň na chvíli toužily vrátit do „normálního“ pracovního procesu a neřešit  jen dilema jednorázových vs. látkových plen nebo výběr dětského hřiště. Ale také vidím, že nás je víc, které se zároveň dokážeme do své práce ponořit tak, že nás baví a na chvilku zapomeneme myslet na své děti. A možná se pak odpoledne vracíme domů s tím, zda to, co dětem dáváme je dostatečné a zda jsme dobré mámy…

A proto jsem poprosila Lucku Kolaříkovou, aby nám, které se vracíme po rodičovské dovolené do práce, zodpověděla pár otázek.

Lucka je vystudovaná psycholožka a již 17 let provází ženy i muže osobním rozvojem a jako první u nás se začala věnovat tématu sebelásky. A taky je máma a dokáže se na svět dívat právě očima rodiče.

Třeba nám to pomůže vyznat se lépe ve svých pocitech a být tak zase pevně ukotvené ve svých životních rolích.

A proč zrovna Lucku? Protože je to někdo, komu věřím. Věřím její práci na základě svých osobních zkušeností z jejích seminářů a byl to právě Lucčin sebeláskový seminář, který nastartoval mou cestu osobního rozvoje. Byl to její seminář na téma vnitřní dítě, který mi pomohl řešit těžší situace, které se otevíraly právě v mateřství (ale o tom třeba někdy jindy…) a v neposlední řadě to byl její seminář „Mozek jako Buddha“, po kterém se mi žije zase o něco lépe.

Pojďte se mnou načerpat inspiraci, jak zvládat tu naši životní roli zase o něco lehčeji…

Lucko, jak jsem zmínila v úvodu, ráda bych se věnovala tématu změny, kdy se žena po rodičovské vrací zpět do práce. Často je to opravdu několik let a to už může být značný nápor na psychiku, souhlasíš?“

„Ano, souhlasím. Porodit dítě, plně se mu odevzdat, převrátit svůj život naruby kvůli jiné lidské bytosti je nejsilnější zkušenost, kterou znám, vstup do jiné reality. Pak se vracet zpět do té pracovní reality, kde je požadavek výkonu, dodržení termínů, spolehlivost, schopnost racionálně myslet – je objevování starého světa, ale jako nový člověk, který už ledacos vidí jinak.
Ale hlavně začne akrobatický tanec mezi dvěma světy, přepínání v hlavě a v srdci mezi úplně odlišnými frekvencemi, snaha vybalancovat často neslučitelné události. Pokud máma nemá celodenní chůvu a armádu pomocníků, ale chce se svými dětmi trávit co nejvíc volného času, tak je velké umění se z toho nezbláznit, takže gratulace patří všem maminkám, které to vnímají jen jako psychický nápor, ale udrží si psychické zdraví.“

„Myslím, že žena je vystavena během mateřství obrovským množstvím změn a mám pocit, že se od ní samozřejmě očekává, že vše přijme a bude zvládat…“

„Nejprve bych se ráda zastavila více k tématu změny: mít děti je něco bytostně přirozeného a je celkem přirozené se s nimi cítit úplně srostlá. Je to každý den plný společných prožitků a zkušeností, i ty těžké nás spojují, zvlášť když se nám to těžké podaří zvládnout.
Samy ženy by se měly naučit vnímat, jak obrovské výkony zvládají
A pak najednou končí období, ve kterém se dřív samostatná žena naučila dávat celé svoje srdce, celou sebe. To odevzdání během mateřské bývá tak velké, že může být hodně matoucí, až ohrožující vyhrabat se z postele a ušmudlaného trika a jít do světa, kde platí jiné hodnoty a očekává se něco úplně jiného. Obrovský skok. Nemůžeme se divit žádné ženě, že jí to zabere nějaký čas, než si zvykne a můžeme klidně gratulovat, že to ženy zvládají. Samy ženy by se měly naučit vnímat, jak obrovské výkony zvládají. Bezdětné ženy a muži, kteří těm mámám po mateřské v práci šlapou na paty a očekávají od nich výkony, nemají často ponětí, jakou hrdinku mezi sebou mají. Hlavně to musí vědět sama žena.

„A že se tedy od ženy samozřejmě očekává, že vše přijme a bude zvládat…?“

„Problém vnímám přesně v tom slově “samozřejmě”. To slovo je spojené s dojmem, že to nestojí žádnou extra energii a snahu navíc, což je v případě mateřství totální blbost. Jsme na to vybavené, zároveň nás situace nutí se přizpůsobovat, nacházet neobvyklá řešení a nakonec plně změnit sebe samé. Ale není to samozřejmé a není to levou zadní, jak jsem psala výše. Jsme to my ženy, které o tom můžeme mluvit s ostatními. Naprosto věcně jim nastiňovat své situace. Nemusíme je zaplavovat emocemi (což je někdy těžké, když jsou v raném mateřství emoce občas úplně vylité z břehů), ale můžeme je informovat o naší situaci. Vnější svět má své vlastní výzvy a neznají nás skrz naskrz. Dokonce ani lidi, kterým každý týden o sobě vyprávíte, nebo manžel, který je denně aspoň chvíli přítomen. Nikdo náš vnitřní příběh nezná a nejlepší je mluvit o něm a sdílet ho. Takhle se může postupně zase zvýšit pozornost a respekt k matkám v celé společnosti. To “samozřejmě” vychází z neznalosti a zároveň z vlastní nejistoty žen, že mají právo se cítit, jak se cítí.
Nikdo náš vnitřní příběh nezná a nejlepší je mluvit a sdílet ho

„Co z psychologického hlediska může tato změna u ženy-matky vyvolávat? Máme nárok na výkyvy nálad? Máme nárok na to se ve svých pocitech nevyznat?““

„Každá změna je extra žroutem energie. Obecně to tak platí, ať se jedná o stěhování, změnu práce, porod, svatbu, přechod z mateřské do práce. Změna je brána mezi dvěma světy. Končí staré pořádky, začínají nové. Než si uvědomíme, že to staré skončilo a začalo nové, než si zvykneme na nová pravidla a vytvoříme nové rutiny, které nám dodávají pocit stability a bezpečí, tak je to náročnější. A náročnost změny stoupá např. tím, čím jsou ty dva světy od sebe odlišnější.
Takže ano, nevyznat se v pocitech, výkyvy nálad, dokonce strach, nebo i velký strach můžou být součástí. Jde o to nedělat, že je vše v pohodě, protože není. Je to velké a vyžaduje to ohleduplnost a pochopení sama pro sebe. Vždyť proč by se měly velké věci zvládat levou zadní?“

Jak si můžeme v téhle situaci samy pomoci?“

„Myslím si, že vnímat tu změnu, vnímat její náročnost, uznat, jak je to někdy velké a zahlcující. A najít si někoho, s kým je možné o tom mluvit, vybrečet se a dostat pochopení a podporu, je moc důležité.
Utěště malou holčičku uvnitř vás a vkročte do výzev v roli dospělé
V práci se sebou je dobré si všimnout, že nás ten zvrat dostává do pocitu malých holčiček, které se třesou, že to nezvládnou a nejradši by se šly někam schovat. A že je dobré si to útočiště dát. Umět tu malou holčičku utěšit, obejmout samu sebe, dát si pár utěšujících slov, postarat se taky o své potřeby, nejen o potřeby svých dětí. A zároveň se učit přistupovat k náročným situacím s vědomím “už jsem dospělá žena a zvládnu tuhle náročnou situaci jako dospělá”. Útěcha té malé a vkročit do výzev v roli dospělé – v tom vidím klíč.“

„Možná se mnou budou některé čtenářky souhlasit, že  s nástupem do práce se pouze rozšíří povinnosti, ale časové možnosti zůstávají stejné. Znám sama stavy, kdy mne zcela pohltí časový tlak a napětí cítím přímo fyzicky v celém těle a občas to i přímo bouchne… Co v této situaci dělat?“

„To znám :))). Osobně s tím pracuji pořád stejně – zazdrojovávám průběžně svoje tělo, abych byla fyzicky maximálně v pohodě (hned po odeslání otázek si např. půjdu dát sérii pozdravů slunce, zatancuju na pár písniček, abych vyvážila, že tu teď sedím u počítače a jsem jen v hlavě. Předtím jsem se nasnídala, hodně piju, dávám do sebe minerály a v balijském vedru zelený ječmen. Dnes jsem se i dospala).
Pak si beru k srdci své vlastní tipy, co dávám v online programech. Např. své mysli určuji korýtko, kterým teče její pozornost. Eliminuji její úniky na sociální sítě, k emailům, na které mi tu chodí upozornění, apod.
Dalším tématem je uvolňování se v průběhu stresu. Něco dělám a všimnu si, že jedu vnitřně na plné obrátky, tak si představuji, jak vypínám motor. Pár minut jen vnímám, jaké je ve mně ticho, když jsem to zastavila. A pak v tom klidu pokračuji zase dál, volnějším tempem. A závěrem, když se všechno po*e*e a mám příšerný den, protože jsem svou vlastní nepozorností pro sebe neudělala nic, nebo se na mě ze všech stran navalily požadavky a já podlehla pocitu, že je mou povinností je všechny zvládnout, tak se za to netrestám, ale spíš se na sebe povzbudivě usměji, obejmu se a dodám si odvahu v tom chaosu udělat ještě dnes něco jinak, abych se cítila líp.
Nesnažte se zvládnout všechno, ztratit se v kolotoči povinností není hřích
A ještě je tam nový prostor – nesnažit se zvládnout všechno. Věci přestat dělat, dělat je méně často, říct si o pomoc, delegovat je, zaplatit si výpomoc, apod. Sdílet s druhými svou situaci “nejde to teď proto a proto a udělám to pokud možno tehdy a tehdy”. Většina lidí řekne překvapeně “ahaaa”, když jim vylíčíte momentální situaci, kde oni vaše chování vyhodnotili jako nedostatek disciplíny, nebo motivace. Jasný, vy jste právě uprostřed akrobatického kousku hodného Mistra a někdo zvenku řekne něco jako “ani se mi neozveš, asi nemůžeme být dál kamarádky” :))).
A na závěr : je důležité si připomenout, že většina našich českých maminek má “něco nezvládám” a “pečuji o sebe” označkované jako něco nepřípustného a tenhle dárek nám předaly dál. Takže ztratit se v kolotoči tlaku a povinností není hřích, jen ztracení se v hodnotách, které my jako první generace žen nahrazujeme něčím jiným.“

„Jsi sama máma, máš nějaké doporučení, jak nepodléhat pochybám, zda dělám dost pro své dítě?“

„Pomáhá mi dívat se na realitu, jaká je. Dělám vše, co je v mých silách pro svoje dítě. V životě jsem se pro nikoho tak nesnažila, nešla už tolikrát proti svým přáním a potřebám, nikdy jsem nepřinesla tolik obětí (to je pro mě jiné, než se obětovat). A dělám to ráda a budu dělat dál do té míry, kterou uznám za přijatelnou a (ještě) zdravou. Vím, jak probíhají mé dny a vím, kolik dávám.“

„Jak moc dát před dětmi najevo emoce, které tímto odloučením prožívám? Kde najít tu správnou míru, abych na ně nepřenášela své smutky, ale zároveň k nim byla upřímná?“

„Myslím si, že je v pořádku jim o svých pocitech otevřeně říkat, klidně při každém loučení. V tom je ta potřebná upřímnost a děti dostanou důležitou informaci, že jejich máma je miluje, i když odchází. V detailu mi přijde lepší formulace “budu na vás myslet”, než “bude se mi po vás stýskat”.
Děti mohou vidět mámu slabou, ale převládat by mělo, že děti jsou malé bytosti, které se mohou opřít o rodiče – dospělé bytosti
Zároveň považuji za lepší prožívat ty emoce spíš v ústraní (nic se nestane, když to děti sem tam i zahlédnou), protože je to míchání rolí. Děti můžou vidět mámu slabou, ale zároveň v tom celém systému by mělo převládat, že děti jsou ty malé bytosti, které se mohou opřít a rodiče – dospělé bytosti. Když děti vidí svou maminku často v slzách a nezvládnutých emocích, tzn. jako malou holčičku, tak ji začnou zachraňovat, potřebují ji, takže do role zachránců celkem rychle skočí. A možná se přestanou o mámu opírat, což pro ně může být nepřiměřená zátěž, když musí být citově samostatné tak brzo.“

„Co by si vzkázala a doporučila všem maminkám, které jsou v podobné situaci? To je těm, které se vrací do práce, ať už proto, že chtějí nebo proto, že z rozličných důvodů musí. Ať ten důvod mají jakýkoliv, uvnitř jejich srdce je ta (pro mne přirozená) touha být svým dětem stále nablízku.“

„Vnímat realitu, jaká je, i když špatné svědomí někdy říká opak. Věřit své lásce k dětem a nedělat, že jsou krkavčí matky opouštějící své děti, když je to lež. Dát té změně čas a věřit, že se vytvoří nové příjemné rutiny. Provést tím sebe i své děti s co největší láskou a citlivostí. Věřit, že dělají maximum :-).

Velmi si vážím času, který Lucka věnovala tomuto tématu a dovolím se s vámi pro tentokrát rozloučit jejími slovy:

Mámy jsou mnohem odolnější živočišné druhy, než když byly bezdětné
„Je fajn se na celý proces nástupu do práce podívat ještě jedním pohledem: maminkám se vstupem do práce otevírá i nová možnost – vnést do svého pracovního světa více kvality, které získaly s dětmi a tím ten pracovní svět víc přiblížit svému domácímu. Znamená to nevracet se do starého já, které jsme před dětmi v životě a v práci měly, ale spíš svému obohacenému novému já dovolit, aby začalo řídit i ten svět práce. Mámy jsou mnohem odolnější živočišné druhy, než když byly bezdětné, velké krizové manažerky, flexibilní, schopné pracovat za naprosto nevhodných podmínek, nevědí, jak to zvládnou, ale zvládnou :D.

A i kdyby to měla být jen poslední věta, která vám v hlavě z tohoto pro mne krásného povídání, zůstane, je to dost. Protože to vědomí, že i když možná teď nevím jak, stejně všechno nakonec zvládnu, je zkrátka velké.

Z celého srdce, díky, Lucko!

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.