Co mi mateřství přináší… věc PRVNÍ – ZPOMAL!

Mám ráda knihu „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ od Naomi Aldort, stejně tak mám ráda knihu „Tvoje dítě jako šance pro Tebe“ od Zdeňky Jordánové. Každá kniha je jiná, ale vidím v nich společnou věc:

Mít dítě znamená příležitost k osobnímu růstu.

Jsem vděčná svým dětem, že je mám a jsem vděčná sama sobě, že jsem si tuto příležitost nenechala ujít.

Právě v těchto dnech intenzivněji vnímám přítomnost dětí, cítím, jak dobře se mi daří být v přítomném okamžiku a být naladěná pouze na ně.

Je to asi dáno obdobím, kterým procházím, protože po náročném měsíci se začínám cítit o něco lépe.

Srpen pro mě nebyl jednoduchý a již teď, začátkem září, se mi zdá, jako by to bylo mnohem déle než jen týden, co skončil.

Přišel v něm totiž další zásadní krok na mé mateřské cestě, a to byl nástup zpět do práce.

A já se na měsíc vrátila do kolejí, v kterých jsem před dětmi často „jezdila“. Byly to dny, kdy jsem jen pracovala, měla pocit, že toho mám hrozně moc, musím všechno stihnout (tedy kromě času na sebe!), všem vyhovět (kromě sebe!). A tak jsem doslova jela v toku dní. Vůbec jsem nevnímala samu sebe a měla jsem pocit, že se na sebe dívám mimo tělo, které automaticky funguje. Hlava mi jela v jednom kuse, při činnosti jedné věci, jsem v myšlenkách byla už u činnosti druhé.

Zkrátka navyklý vzorec převládl a po návratu do práce jsem se automaticky vrátila do starých kolejí.

Ale již mi v tom nebylo dobře. Protože mateřství dokáže změnit. A to na něm mám ráda.

Vše se mi v poslední době obrátilo vzhůru nohama. Prošla jsem si obdobím obrovské krize (čekám, až budu připravená vám o tom něco napsat), po kterém jsem dokázala začít vnímat krásu mateřství ještě o kus víc, hlouběji…

Právě dny, které nebyly zalité sluncem (a že jich bylo), mě navedly k tomu dělat věci jinak, přemýšlet jinak nad situacemi, změnit své hodnoty.

A tak se s vámi chci podělit, co na mateřství miluji nejvíce. V čem vnímám tu krásu, v čem mi pomohlo a co mi přineslo a stále přináší. Je toho opravdu spoustu, takže by z toho možná mohla být kniha. Ale zatím vám o tom budu psát „seriál Co mi mateřství přináší“, souhlasíte?

Jestli ano, podívejte se se mnou na první věc, která mě napadá:

 věc PRVNÍ – NAUČILA JSEM SE ZPOMALIT

Téměř každý den nastávaly situace, kdy jsem chtěla vše udělat rychle (abych toho stihla, co nejvíce). A takové situace, jsou tady pořád.

Chci mít něco rychle za sebou, protože už to dlouho odkládám, není to má oblíbená činnost nebo zkrátka proto, že mě tlačí čas. A momentálně nejčastější důvod je ten, že je těch běžných činností, které chci udělat zase o něco víc a padám často do tendence to všechno stihnout.

A téměř vždy mi jako „naschvál“ v této situaci asistují děti. A chtějí se také podílet, chtějí to dělat se mnou.

Má rychlá část uvnitř mě, která tam pořád je, má automaticky nastavenou odpověď NE. „Ne, udělám si to sama, na to jsi ještě malá/ malý, apod…“

Mateřství mě naštěstí naučilo i přemýšlet nad těmito automatickými reakcemi. Přemýšlet nad nimi dříve, než je řeknu nahlas.

A to mi pak vždycky dojde a vlastně proč ne? Protože spěchám? Protože to chci mít rychle za sebou? Co to znamená v porovnání s tím, když nechám své malé kamarády osahat si reálný život? Kdo jiný by pro ně měl být průvodcem v běžných životních situacích?

Vždyť právě skutečné situace v reálném životě je mohou posunout zase kousek vpřed. Dávám jim tím:

–  najevo, že jsou součástí mého života

– možnost být užitečným.

A proto jsou děti součástí mých všedních úkolů. Beru je mezi sebe, i když to znamená, že nám to bude trvat déle a možná výsledek bude malinko jiný.

Beru je mezi sebe, i když to znamená, že ustřižené stonky levandule budou kratší, než jsem si plánovala. Že při pečení bábovky spotřebujeme 8 vajec místo 4, protože 4 vajíčka skončila vylitá na zemi. Nebo že okno, které právě umyly, má šmouhy.

Děti totiž potřebují mít pocit, že jejich existence má smysl.

A já se potřebuji naučit nespěchat. A nenechat se myšlenkami unášet pryč z přítomnosti.

Díky mateřství mám skvělou možnost ZPOMALIT. Být právě v tomto okamžiku, být právě teď se svými dětmi. Protože to má smysl. Tak zkusme přestat spěchat. Jsou věci, které nám neutečou a naopak je spoustu těch, které mohou brzy zmizet. Třeba touha našich dětí dělat věci s námi.

P.S.:  A jestli se vám nedaří zpomalit v běžném dni, pod tíhou každodenních povinností, nic si z toho nedělejte. Každý jsme občas v situacích, kdy to NE zkrátka řekneme, znám to moc dobře.

Zkuste si třeba na začátek ten čas zpomalení naplánovat, inspirujte se jak na to v mém průvodci Rituály nejen pro dětskou duši zde >>.

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.