5 tipů pro lepší vztah mezi sourozenci

Čím dál častěji jen tak sedím a pozoruji vztah svých dvou dětí. Přibývá situací, kdy dokáže i ten mladší ustoupit, přibývá situací, kdy se jen tak pomazlí, pohladí a řeknou si, že se mají rádi. A tak mě naplňuje radostí, že jsou dva. Že se mají. A stále věnuji pozornost tomu, abych jejich vztah podpořila.

Když jsem s prvním dítětem zažívala dny, které nebyly úplně naplněné dobrou náladou a smíchem, říkala jsem si, že mi snad jedno dítě bude stačit. Pod tíhou všedních dní, únavy, stereotypu a dalších věcí, na které vás nikdo předem nepřipraví, jsem často v hlavě měnila své plány mít dvě děti.

Ale po dvou letech jsem se vyrovnala s totálně převráceným životem a našla v něm kouzlo. Mateřský instinkt a příznivé podmínky umožnily narození i druhého miminka.

Přesto, že se stále vyskytují momenty, které nejsou úplně oblíbené a s více dětmi jich logicky i přibylo, bylo to tenkrát to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala.

Sourozenec bylo to nejlepší, co jsme mohli naší dceři dát

Píšu tyto řádky zrovna, když jsme na dovolené a já si to uvědomuji snad ještě silněji než v těch běžných dnech doma.

Doma jsem často ráda, když se spolu zabaví a já mám tak prostor pro běžné provozní věci. Beru to jako plus, často se nad tím nepozastavuji, jako nad něčím výjimečným. Ale tady na dovolené jsem většinu času jen pro ně. Nemusím nic, a tak s nimi sedím celý den v bazénu, hraji si s pískem, houpu se na houpačce nebo hledám kamínky na stavbu hradu.

Ale čím dál víc jsem jen tichý společník, protože ta opravdová hra se děje většinou jen mezi nimi a mě zapojit nepotřebují.

A tak je nechávám a jen si užívám to pozorování. Pozorování vztahu, který mezi nimi je. Pozoruji, jak je každý jiný, zaznamenávám jejich reakce a přemýšlím nad tím, jaké osobnosti se z nich formují. A hlavně žasnu, jaký mezi sebou mají vztah. Samozřejmě, že se hádají, škádlí a občas to vypadá i na strkanici, ale myslím, že i toto je v pořádku.

A zejména vidím, jak je důležité, že se mají. Jak moc narození bráchy pozitivně změnilo tu prvorozenou.

Sourozenec má důležitou roli

Když má dítě sourozence, má s kým „trénovat“ utváření vztahů. Je zkrátka prima mít někoho s kým se děti mohou přirozeně učit třeba jak:

  • prosadit svou individualitu a zároveň uznat individualitu druhých,
  • se naučit vzájemnému respektu nebo
  • si uvědomit svou vlastní hodnotu.

Dobrý sourozenecký vztah není ale samozřejmost. Zejména třeba žárlivost na mladší sourozence může být něco, co si sebou sourozenci mohou nést až do dospělosti. Nebo například nedocenění mladšího, který žije stále ve stínu svého velkého sourozence, může mít vliv na jeho fungování v dospělosti.

Když jsem byla podruhé těhotná, velká obava byla hlavně z toho, jak dcerka přijme miminko a jak nám to ve čtyřech půjde. Četla jsem spousty článků, jak moc může taková sourozenecká žárlivost vypadat, jak může znepříjemnit i několik let společného života.

A proto jsem si taky začala zjišťovat tipy, jak to co nejvíce minimalizovat a staršímu děťátku ulehčit přijmutí sourozence. Nejen na začátku, ale i v dalších běžných životních situacích. Jak přirozeně nastavit základ pro jejich vztah.

I my si po narození druhého miminka prošli dny, které byly plné křiku, pláče a vzteku. Tenkrát jsem věděla, že nechci podcenit přijetí miminka starším sourozencem, a tak jsem svojí holčičku zapojovala, co nejvíc do péče o sourozence a snažila si z ní udělat parťáka.

Každý má své projevy na změny jiné a na naší holčičce jsem je zpozorovala až s ročním odstupem. Tenkrát už jsem poprvé zkusila naše rituály a byla to další věc, která nám pomohla přijmout brášku do naší rodiny (pro více info o rituálech se podívejte zde>>).

Dnes už to ale není o prvních dnech sourozenců. Dnes už je to o každodenním fungování. O tom, jak se domluví, o tom, jak skloubí své rozdílné požadavky, o tom, jak si dokáží hrát, atd, atd….

Jsou dny, kdy jim jde to každodenní fungování skvěle, ale jsou dny, kdy křičí, hašteří se, žalují. Všechny ty dny jsou potřeba. Jsem šťastná, když je vidím, jak spolu vycházejí, snažím se být chápající, když vidím, že se hádají.

Protože to, že mají možnost s kým sdílet své radosti i hádky je právě ta výhoda sourozenců.

A tak se každým dnem snažím, abych byla mámou, která podporuje jejich vzájemný vztah a zároveň co nejméně zasahovala do jeho přirozeného formování.

Proto se řídím následujícími 5 tipy, se kterými se chci s vámi podělit. Protože zatím nám fungují skvěle!

1. NESROVNÁVÁM

Nesrovnávám je mezi sebou. Tím myslím, že u nás nezaznívá věta typu: „Podívej na ségru, ta už to má dávno snědené a ty pořád nic“ nebo „Brácha si umí vyčistit zuby mnohem lépe než Ty a to jsou mu teprve dva roky!“

Myslím si, že vzájemné srovnávání může vést pouze k žárlivosti a nevraživosti. Nechci, aby byli na sebe naštvaní jen proto, že zrovna dnes jeden z nich nesnědl večeři. Nechci, aby se cítili „horší“, než jejich sourozenec.

Přesto se srovnávání nevyhnu. Srovnávám ovšem výkon jich samých. Oblékne se ten mladší pomaleji než ten starší? Co na tom, důležité je, že před nedávnem si nezvládl nasadit ponožky a dnes už mu to jde. Sice pomaleji, ale dokáže to. A to je pro mě měřítko úspěchu. Ani doma nesoutěžíme, protože nám na tom nezáleží. Důležité je, že to zvládlo dítě samo. Že se mu podařilo něco, co třeba před rokem ještě neumělo.

Vlastně si na jednu „soutěž“ vzpomínám. Každý večer odcházíme do postele s výkřikem věty: „kdo bude první v posteli?“ Ale tohle není ta pravá soutěž, tohle je jeden z našich něžných rituálů (a o těch dalších si můžete přečíst zde>>).

2. RESPEKTUJI JEJICH PROSTOR A VĚCI

Nenutím je dělit se o hračky, respektuji jejich vlastnictví a jejich prostor.

Jela jsem před nedávnem vlakem a s námi v kupé seděla rodina se dvěma holčičkami (šest let a dva roky). Ta mladší si vzala omalovánky té starší a začala v nich čmárat přes obrázky, která si ta starší již vymalovala. Samozřejmě se jí to nelíbilo a jemně se začala bránit, že jsou to její omalovánky (já bych v její situaci asi byla mnohem „ostřejší“). Nicméně jí rodiče rychle napomenuli, že přece sestra je důležitější než omalovánky. Nepopírám, že je sestra důležitější, nicméně tady nešlo o vážnou situaci.

Připomnělo mi to jednu situaci u nás doma. Anička měla tenkrát 3 roky, byla u nás návštěva, která sháněla šaty na svatbu pro svou holčičku. A já bez váhání zašla do Aničky skříně, vytáhla její šaty a nabídla je návštěvě, ať si je půjčí. Anička se tenkrát hodně naštvala a já se v ten moment zastyděla a zcela si to uvědomila:

Jak by bylo mě, kdyby mi třeba manžel šel do skříně, vytáhl moje oblíbené šaty a nabídl je návštěvě? Jak by bylo manželovi, kdybych bez předchozí domluvy půjčila jeho auto sousedovi?

Ani jednomu z nás by se to nelíbilo.

A proč toto nerespektujeme u dětí?

Proč půjčujeme jejich hračky bez toho, aniž bychom se s nimi předem domluvili?

Neříkám, že je nemáme učit se dělit. Ale respektuji jejich vlastnictví. Respektuji jejich prostor.

Obě mé děti mají v pokojíku svůj domeček, do kterého jim nechodím a vždy se ptám, zda tam můžu vstoupit. Stejně tak respektuji, když nechtějí, aby dětské návštěvy chodily do tohoto jejich prostoru. Nenutím je se dělit o vše co mají. Hledám alternativu: „Dobře, je to tvoje autíčko a pokud ho nechceš půjčit, je to v pořádku. Můžeme společně ale najít nějakou jinou hračku, kterou půjčíme tady XY, když za námi přišel na návštěvu?“.

3. NECHÁVÁM JE ŘEŠIT SI KONFLIKTY

Hádají se, strkají se, občas to vypadá, že se i poperou. A samozřejmě za mnou chodí. Pokud je to ještě v mezích bezpečnosti, nechávám je, ať si najdou řešení. Pokud je těžší situace, snažím se být v dané situaci moderátorem a ne soudcem.

4. JSEM SPRAVEDLIVÁ K OBĚMA STEJNĚ

Mám na oba stejné měřítko, oba mají svá práva. A pokud to tak někdy nejde, vysvětlím, proč dělám rozdíly. Třeba kvůli věku. A jestli dneska vybíral večerní čtení jeden, zítra si vybere druhý. Jestli chce každý něco jiného, jednou ustoupí ten starší, podruhé ten mladší.

5. KAŽDÝ MÁ PRÁVO MÍT MÁMU NĚKDY JEN PRO SEBE

Obě děti mají právo na to zažít to kouzlo jedinečnosti. A tak se z chvilek ve dvou stávají naše malé rituály.

A i když se mi vždy nedaří být spravedlivá a respektující nebo příliš zasahuji do dětských hádek, těší mě, že mi to ta starší už umí říct. Beru její zpětnou vazbu a když je potřeba, omluvím se. Protože nikdo nejsme neomylný. A je fajn vidět, jak se pak dokáží omluvit mezi sebou. Protože nezapomínejme, že děti jsou naším věrným zrcadlem.

Hřeje mě u srdce, když pozoruji, jakým způsobem si dokáží vyřešit konflikt. Pohladí se, řeknou si promiň. Tak přeji svým dětem, aby jim to vydrželo. Aby si navzájem byli učiteli, parťáky a oporou.

A přeji to i vašim dětem. Protože to nejkrásnější, co můžeme svému dítěti dát, je jeho sourozenec.

 

Něžná máma, autorka eBooku "Rituály nejen pro dětskou duši". S láskou, s jemností s citem,...více info o mně zde>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.